Nedávná cesta do Anglie mi připravila nemilé překvapení. Jako obvykle jsem si před cestou směnil několik set liber. Jenomže zbytečně. Většina restaurací, kaváren a bister změnila během covidu pravidla hry: Hotovost nepřijímají – berou jen karty.

Martin Vopěnka
je spisovatel a nakladatel

Jakkoliv celkově věřím ve smysluplné uplatnění moderních technologií, tentokrát jsem byl zaskočený. Nepřijímání hotovosti považuji za závažný zásah do osobních svobod. V důsledku totiž znamená, že z člověka bez účtu se stává občan druhé kategorie.

Závislost na bankovních účtech nás pak vhání do osidel nadnárodních korporací, které nás ve světě bez hotovosti budou mít v hrsti. Nejen že si mohou diktovat poplatky za své služby a shromažďovat o nás informace týkající se našich zálib a potřeb, ale jednoho dne by také mohly naše potřeby přímo regulovat či usměrňovat. Nedávno se mi stalo, že banka zablokovala nikterak závratnou sumu přicházející na můj účet a její odblokování trvalo více než týden.

Chápu, že je nutné ztížit daňové úniky a legalizaci výnosů z trestné činnosti. Rozhodnutí držet své peníze mimo bankovní systém by však v žádném případě nemělo limitovat náš přístup ke zboží a službám.

Útratu fyzických peněz můžeme navíc lépe kontrolovat. S kartami a bez hotovosti z nás budou jen průtokoví konzumenti zcela vydaní napospas korporálům. Možná jsem stará škola, ale s penězi to dělám tak, že z bankomatu vždy vyberu částku na nějaké období, a s ní pak hospodařím. A to i přesto, že netrpím nouzí.

Chtěl jsem tak učit hospodařit i své děti. Jenomže, jak se ukazuje, asi s tím už nepochodí.

Své kouzlo má i samotné šustění peněz. Hotovostní platby jsou součástí naší kulturní historie. A někdy jsou také jedinou možností, jak si pojistit platbu.

Zejména na začátku devadesátých let, kdy jsem začínal s vydáváním knih, to jinak nešlo. Tehdy jste často obchodníka, který od vás kupoval zboží, viděli poprvé a naposledy. Pokud jste od něj nevybrali peníze hned, tak už nikdy. Pamatuji tak ještě přepočítávání užmoulaných bankovek na chodbě svého bytu, kde jsem tehdy knihy skladoval. Anebo jsem z tehdejších Levných knih, kam jsem dovezl zboží, odcházel s igelitkou.

Ne že by mi ta doba chyběla – dnes je podnikání kultivovanější a igelitky plné peněz zavánějí zločinem. Jedno mi však, prosím, neberte: Právo vydat se do obchodu, servisu či hospody s peněženkou plnou peněz.

 Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.