Žijeme v době skokového nárůstu životních nákladů. Covid a následná válka na Ukrajině odbrzdila ceny prakticky všeho a bude trvat ještě dlouho, než se svět vyladí do nové finanční rovnováhy. Zatím spíš probíhá nikým a ničím neřízený experiment, co všechno dokážou rodinné, firemní i státní rozpočty vydržet.
Petr Fejk
je bývalý dlouholetý ředitel Zoo Praha
Ve všech těch rozpočtových úrovních neexistuje na těžké časy žádný zázračný recept. Jako že si na ně v pohodě půjčíme nebo si všichni přidáme na platech nebo i my zdražíme své služby těm druhým, a bude po problémech. Nebude. Život mě naučil, že zvládnout těžké časy bolí. A že to pro našince nakonec stejně vždy obnáší dvě věci. Najít úspory ve vlastní spotřebě a začít se ještě víc otáčet v práci. Prostě s menšími náklady udělat víc.
To se rozumí, že ne každému se do tak nepříjemného zadání chce. A obávám se, že zejména vládci trhu si s nějakými úsporami hlavy vůbec nelámou. Takový ČEZ nebo Agrofert prostě zdraží a hotovo. Protože mohou. A podobně se, v bledě modrém, chová i stát. Namísto zdlouhavého a pracného boje o úspory tam, kde se utrácejí miliardy, hledá raději cesty, jak toho na občany, zavalené všudypřítomným zdražováním, navalit ještě víc.
Projekty nad poměry
A do toho přišla zpráva, že zdražuje i Zoo Praha. A dost razantně. Což mě zaujalo dvojnásob, protože je to podnik, který znám jako své boty. Jde samozřejmě o super oblíbenou instituci, které se leccos odpustí. Ostatně 13 let jsem sám pracoval na tom, aby tomu tak bylo. Jenomže součástí té práce byla i určitá přirozená podniková sebekázeň. Péče o to, aby se každá koruna obracela dvakrát a rozpočet měl rozumné parametry. Jen díky tomu se v Troji udál zázrak, že zoo dokázala stát návštěvníky na vstupném málo, a přitom být nejvýdělečnější neziskovkou v zemi.
Od těch časů se ale něco změnilo. Zoo jako by potřebovala stále víc a víc. Vylétly provozní náklady, dotační závislost i vstupné. To dokonce o víc než 100 %. Stavby už se neměří desítkami, ale stovkami milionů. A nejbližší projekt má spolknout bezmála miliardu.
Ne že bych zvířatům ty peníze nepřál, ale k rozumnému hospodaření, zvlášť v těžkých časech, to má už daleko. Tady nerostou náklady, protože je dražší mrkev nebo kilowatthodina elektřiny. Ale mnohem víc proto, že se tu staví a žije bez ohledu na náklady.
Pocit, že je jedno, kolik co stojí, je cesta do pekel. Ve státním rozpočtu i v zoo. Pokud mu propadnete, mohou za zdražení nikoli objektivní důvody, ale spíš vlastní nezvládnutý život nad poměry. Ten může chvíli vypadat jako lehkou nohou dosažený úspěch. Zákonitě ale ztěžkne. Peníze dojdou a velké předražené pavilony bude jednou někdo proklínat. A možná se i oprávněně ptát, proč jsme tak snadno utráceli v Troji stamiliony za vombaty a lední medvědy, a nedokázali zrekonstruovat sousední nemocnici na Bulovce.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
