Pravidelně před Vánocemi se potkáme, poklábosíme, a když se rozcházíme, tak on vezme mou ruku, pevně ji sevře do svých dlaní a přeje mi, mé rodině, mým přátelům, naší zemi a celé Evropě vše dobré. V té chvíli z něj cítíte, jak z celého svého srdce, upřímně a celým svým člověčenstvím stojí o to, aby se ono dobro skutečně přihodilo. A je ochoten se o něj osobně zasadit. V jeho zemi, je totiž přání příteli nejen společenským podáním ruky, nýbrž i vyjádřením sounáležitosti až do té míry, že v takovém příteli máte na doživotí oporu.

A teď střih. Skočím do České republiky, kde si v těchto dnech běžně na ulici třeseme pravicí s přáteli, kamarády i známými a popřejeme si zdraví a štěstí. Nebo na sebe aspoň v honbě za nákupy pokřikneme mezi regály: „Pěkné svátky." Tak nějak proto, že se to prostě dělá. A je to slušnost. Ale myslíme to pokaždé opravdově a z celého srdce? Či se vánoční přání stalo jen prázdnou floskulí? Odpověď nechám na každém z vás.

Každopádně já vám za celou naši redakci (tak trochu po arménsku) z celého srdce přeji šťastné sváteční dny, radostné setkání s blízkými i vzdálenými příbuznými, krásný večer u stromečku, radost z dárků, ale i úctu vašeho okolí, hrdost na svou zemi a víru v lidské dobro.

Martin Nevyjel, šéfredaktor Deníků na střední a východní Moravě