Přesně takový je případ šestačtyřicetiletého uherskobrodského děkana Josefa Pelce, jenž přišel o život tragicky, při nešťastném pádu do údolí Divoké rokle nad řekou Oslavou na Třebíčsku.

Dojemné bylo loučení s tímto knězem ve farním kostele v Uherském Brodě, kde osm let působil. Měl jsem až tísnivý pocit z toho ticha, těsně před zádušní mší, které panovalo mezi lidmi spěchajícími na rekviem za upřímného a veskrze lidského duchovního, jak jsem jej po pracovní stránce za ta léta poznal já.

Velmi silným zážitkem byl pro mě závěr mše, kdy nad rakví zesnulého zněla slova vzpomínek i rozloučení.

Mimo řadu z nich na mě zapůsobila promluva Ivy Pospíšilové, farářky Církve československé husitské v Uherském Brodě.

Ta poukázala na mimořádný přínos Josefa Pelce k ekumeně, tedy vzájemné spolupráci křesťanských církví.

A to je podle mě v dnešní rozklížené době nemálo.

Tolik se totiž všude kolem nás volá po sjednocování rozdílných pohledů na různá společenská témata, ale pouhý zlomek jejich kazatelů se od slov pustí k činům.

O jednoho z takových, náš malý svět právě přišel…