Tehdy, nedlouho po příchodu z vojny, jsem večer s několika přáteli vyrazil na pivo do restaurace Rozkvět v rodném Dolním Němčí.

Úderem 22. hodiny vrchní hospůdku zavřel a my se společně, ubírali ke svým domovům. A protože panovala dobrá nálada, padl návrh, po cestě si něco zazpívat. No a já, s mozkem ještě lehce „vojensky zeleným“, zahlásil, ať recesisticky zkusíme Přes spáleniště, známou ze soutěží pochodového zpěvu.

„Rázujeme bydlet, tak co bychom nedali něco vojenského,“ poznamenal jsem.

„S velikou armádou z cesty smetem vrahy, s armádou Sovětů dojdeme do Prahy. Paže vedle paží, stát budem na stráži, za práci, klid, pro všechen lid, my uhájíme v zemi mír,“ rozléhalo se ulicemi.

Mezitím jsme minuli dům dalšího z kamarádů a ani si nevšimli dvou postav sedících na lavečce. Po několika dnech jsem onoho známého potkal a ten mě s úsměvem zdravil slovy: „Nazdar provokatére.“

Nechápal jsem kam tím míří, než mi vysvětlil, že měl před pár dny večer před domem „besedu“, totiž pomocníka Veřejné bezpečnosti.

Dotyčný měl dohlížet na pořádek v obci v den připadající na nechvalně známé výročí začátku okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy.

„V ten večer byla ta písnička přímo ukázkovou provokací. Máte štěstí, že jsem chlapa opil slivovicí a on, když jste šli kolem, už vedle mě podřimoval,“ smál se kamarád a mně mezitím vyskákaly na čele krůpěje studeného potu. Uvědomil jsem si totiž, jak málo stačilo, aby nám vojenský pochod zpívaný v nevhodnou dobu na nevhodném místě, třeba krapet změnil život…