Už si pomalu nepamatuji rok, kdy by neproběhly nějaké volby. Pro duševní zdraví by snad bylo lepší všechny ty hlasovací lístky sloučit do jednoho a odehrát si to celé najednou vždy jednou za pět let, včetně všech těch billboardů s usměvavými politiky, odhodlanými páchat vše pro naše dobro.

Jakub Horák
je spisovatel

Poslední volby – ty komunální – včera skončily a ty příští přijdou v lednu. Doufám, že se obejdou bez osočování prezidentských kandidátů a podpásových inzerátů, ale doufám nejspíš marně, protože na sociálních sítích se už šikují přívrženci jednotlivých favoritů. Tento týden jsem se potkal s prvními šesti prezidentskými kandidátyv rámci projektu nadace kamarádky Women for Women, kde se děti ptají kandidátů na to, co by jako prezidenti chtěli prosazovat. Byli to Danuše Nerudová, Josef Středula, Karel Janeček, Tomáš Zima, Ivo Mareš a Denisa Rohanová.

Jeden každý z nich, jak jsem je poslouchal, je zajímavý člověk. Jeden má něco zajímavého v jedné oblasti, druhý/druhá v jiné, ale všichni jsou inspirativními lidmi a dává logiku, že kandidují na prezidenta. Varuju před zkratkami na sociálních sítích – příliš často odsuzujeme lidi, které neznáme. Michal Horáček, který kandidoval na prezidenta minule, se mi svěřil se svou zkušeností – měl pocit, jako by ta virtuální osoba, kandidát Horáček, byl úplně někdo jiný než on. Lidé si vytvoří nějakou představua na ni pak útočí.

Pokud se klání nezúčastní Andrej Babiš, možná to situaci zklidní, neboť expremiér vzbuzuje velké emoce. Stejně ale vypukne velký souboj o hlasy, které nyní v průzkumech lidé dávají jemu. Má například veršující ministryně financí Alena Schillerová dostatečné charisma na to, aby udržela hlasy svého šéfa? Získá je odborářský vůdce Josef Středula nebo někdo další, kdo bude bojovat za „obyčejné lidi“? Lze totiž i nadále předpokládat, že zásadní zlom v naší společnosti, reprezentovaný soubojem „elity“ versus „obyčejní lidé“, bude pokračovat. Kéž by se tentokrát odehrával slušně.