Čistím košíčky pod okapovými svody. Ucpal je mech a tlející listí. V jednom je i zbytek drobné kostřičky. Odpad čpí a můj výraz tomu odpovídá. „Myslíš, že by ten Fremr měl bejt ústavní soudce?“ ptá se mě žena zpoza záclony. Dělá se mi nevolno, nechce se mi přemýšlet. „Já ti nevím,“ řeknu vyhýbavě.
Z vedlejší zahrady zpívá – nejspíš z počítače – Luboš Pospíšil: „Někdy mi prostě trvá celý jaro, než se tak trochu rozjařím. Můžu si za to já, a nebo doba, můžem si za to asi oba. Někdy mi prostě trvá celý jaro, než se rozjařím…“ Má žena za záclonou: „On se hájí, že ty pokusy o emigraci jen soudil podle tehdejšího práva. Jenže v režimu, kterej právo potlačoval…“ – „Ústavní soud je završením velký kariéry,“ odpovím nazdařbůh a dál se hrabu v sajrajtu. „Není lehký vzdát se takový možnosti.“
Vylovím další ptačí skelet a pavoučí hnízdo. „Hmm, to řekni někomu, kdo se místo práva tehdy věnoval přikládání někde v kotelně.“ „…někdy mi prostě trvá celý léto, než se tak trochu rozletím. Můžu si za to já, anebo jiní, přestávám věřit na dějiny. Dějinám někdy trvá celý léta, než se rozletí…“ – „Pavel měl taky škraloup a volili jsme ho, a on si teď vybral Fremra, kterej má taky škraloup.“ – „Fremrův škraloup je trochu jinej. On sloužil právu v nesvobodě, a teď chce stát na stráži u svobody.“ – „No, je to asi chucpe… Prosím tě, dej mi něčeho napít.“–„Někdy mi trvá celej podzim, než se tak trochu opozdím. Někdy mi prostě trvá celej podzim, než se opozdím…“
Žena nedá s Fremrem pokoj: „Pavel je teď v nelehký situaci. Ať Fremra jmenuje, nebo to odmítne, nemůže už z toho vyjít beze stínu.“ Ze změti pod okapem trčí malý pařátek, asi po sýkoře nebo vrabci. Vypadá odpudivěji než celá kostřička. „Asi by bylo nejlepší, kdyby to ten Fremr po úvaze vzdal sám.“ – „Někdy si musím počkat na mráz, než mě tak trochu zamrazí. Někdy si prostě musím počkat na mráz, než mě tak trochu zamrazí. Můžu si za to já, anebo doba, můžem si za to asi oba. Někdo si prostě musí počkat na mráz, než ho zamrazí…“
