Zvukem řehtaček a klapaček je třikrát denně, ráno, v poledne a večer, nahrazují páni kluci. Klepání, hrkání či klapotání bylo už v mém dětském věku, tedy před pětašedesáti lety, výsadou chlapců, kterým tehdy řehtačky, tragáčky nebo klapačky udělal na dědině stolař nebo zručný táta. Dnes je klukům koupí na tržištích nebo v marketech jejich rodiče. Jako kluci ze Stupavy jsme na přelomu 40. a 50. let minulého století brávali klepání jako povinnost a čest, ale odmlčení zvonů jsme nerespektovali. Hrkáním, klepáním nebo zakopáváním dýžek o ozubená dřevěná kolečka tragáčků jsme způsobovali randál přímo pekelný a uši rvoucí. U každého ze stupavských křížů jsme poklekli a pomodlili se Otčenáš a Anděl Páně. O nějakém vodění Jidáše, Ježíšova zrádce, jako je tomu v některých dědinách Slovácka na Bílou sobotu dnes, jsme neměli ani ponětí. Po skončeném klepání jsme neobcházeli domy, aby nás v nich počastovali výslužkou v podobě peněz, o něž bychom se bratrsky rozdělili. Dnes platí na Jidáše klepač, hrkač nebo tragač, nějaká ta koruna za obchůzky s nimi po dědině, a k vymrskání děvčat zase opentlený tatar.