V balastu tsunami informací valících se na nás z mobilů, iPodů, notebooků, obrazovek, sluchátek a reproduktorů, je totiž nelehké orientovat se v tom, co z námi zaznamenávaných sdělení je pravdivé více či méně, anebo co z toho se s pravdou ani nepotkalo. Zmatek v našich myslích se navíc prohlubuje ve chvílích, kdy rezignujeme na to, abychom si zprávy prachobyčejně prověřili, anebo, když třeba z pohodlnosti odmítneme při jejich vstřebávání použít obyčejný selský rozum.

Zatímco na lep konspiračním teoriím módně sedají davy těch, jimž bláboly a spekulace stačí k jejich papouškování, je úžasná existence protikladu v podobě Příběhů bezpráví, kdy si školáci mohou přímo od pamětníků, tváří v tvář, vyslechnout něco o životě za minulého režimu, a jak se mu je nepodařilo zašlapat do prachu.