Byl červenec 1989 a já závistivě hleděl na východní Němce putující oklikou přes Maďarsko na vytoužený Západ. Potkával jsem je při svém vandru po moravsko-slovenském pomezí.

O pár dnů později mě na úpatí Pálavy dělily od svobodného světa pouhé 2 kilometry – a ostnatým drátem obšancovaná státní hranice.

Měsíc na to už písničkář Pepa Nos na festivalu Ludkovická vlečka folku hýřil politickými vtipy a bez obalu objasňoval publiku, cože se ve skutečnosti píše v pamfletu Několik vět.

Osudový pátek 17. listopadu jsem o tři měsíce později trávil v Rudce u Kunštátu na setkání mladých literárních tvůrců. Už bylo něco po 22. hodině, když do vinárny zaplněné účastníky akce vtrhla spisovatelka Alexandra Berková. Poté, co nám vzrušeně sdělila, že v Praze policajti brutálně zasáhli proti studentům, zařvala: „To si líbit nenecháme, mlátit děti nám komunisté nebudou,“ a vrhla se ke psaní petice.

Věty laděné v ostře kritickém tónu posléze většina z přítomných podepsala. Ne všem ale odvaha vydržela déle než do rána.

Po probuzení do obyčejné socialistické soboty spěchali někteří svůj podpis ze seznamu vyškrtnout. A tak mi začala sametové revoluce v Rudce u Kunštátu…