Když jsem 9. listopadu 1989 uviděl v Televizních novinách Československé televize záběry, jak tisíce Východoberlíňanů svobodně a bez zábran režimu proudí přes tři a půl metru vysokou zeď do tzv. Západního Berlína, propadl jsem euforii a nabyl přesvědčení, že jde o předzvěst politických změn, které musí dorazit i do naší vlasti.

Pád berlínské zdi byl významným signálem pro země Východního bloku v područí Sovětského svazu. Málokdo však tušil, že v socialistické zemi Čechů a Slováků to „praskne“ pouhých osm dnů po bortící se berlínské zdi.

Dnes, dvaatřicet let poté, jsme opět konfrontováni s fenoménem zdi, která by měla oddělovat. Ploty a ostnaté dráty na hranicích evropských zemí v 21. století však nemají zamezit jejich obyvatelům ve volném pohybu po kontinentech, jak to dělaly komunistické režimy.

Mají za úkol zastavit davy migrantů, prchajících z Afriky a zemí Blízkého Východu zpustošených válkou a sektářským násilím.

Ti míří do bohatého evropského ráje, kde létají do úst pečení holubi v podobě sociálních dávek umožňujících pohodlný život bez práce, kde má pro ně jejich vlastní natažená ruka větší váhu, než úcta, pokora a respekt vůči hostiteli a kultuře jeho země, tolik odlišné od kultury migrantů.

Plotů by zcela jistě nebylo třeba, pokud by si migranti za cíl svého stěhování vybrali kulturně a etnicky blízké země, jako jsou například Saúdskou Arábii, Irán, nebo třeba Uzbekistán, nemyslíte?

Obsluha kontroluje potvrzení o očkování proti covidu u hosta restaurace. Ilustrační foto
Hostů chodí půlka, zní z restaurací na Slovácku. Čekají další zdražení