Každý z nás totiž žije ve světě plném virtuálních předsudků, často sžíraný představami různorodého charakteru a většinou se tak nechává unášet abstraktními dojmy, které jsou na hony vzdálené skutečné realitě. Už samotný výraz autista ve mně zřejmě i proto vzbuzoval představu člověka retardovaného s projevy nepřijatelnými pro nás – bytosti zdravotně bezzávadové, a tudíž bezchybné a pro společnost přijatelné.

Jenže stalo se a já se rozhodl, že inscenaci dám. Nyní, s odstupem času, můžu říct, že i když jsem při ní místy nezadržel slzy dojetí, musím přiznat, že to byla správná volba. Aktéři hry dokázali publikum dokonale vtáhnout do specifického světa autisticky sešněrovaného hocha Kašpara a pozvolna se nám, fascinovaně uhranutým divákům pokusili rozklíčovat jeho životní kulisy.

Plakát hry Autista - Moje ztracené nervy.
Josef Kubáník: Pro autisty je to tady strašně těžké

Jsem přesvědčený o tom, že nám, obyčejným konzumentům globálních souvislostí, herci dokonale otevřeli cestu k pochopení věcí skrytých v balastu džungle každodenního spěchu a pomohli pootevřít dveře do jedné z mnoha třináctých komnat, které má člověk strach otevřít. Žijeme v 21. století a v celé řadě oblastí lidského chápání se snažíme korunovat do pozice Bohů. Nikdy jsme však jimi nebyli a nikdy ani nebudeme.

Hru Autista - moje zatracené nervy bych chtěl doporučit nám všem, školáky druhého stupně základní školy počínaje a seniory konče. Je totiž o příběhu neřešícím triviální komplikace života relativně dobře zabezpečených Evropanů, ale obtíže rodiny žijící v autistické kleci.

Jsem moc rád, že autistická dilemata dokázali světu tak přesvědčivě zprostředkovat herci Slováckého divadla…

Slovácké divadlo se připojí ke Světovému dni autismu.
VIDEO: Slovácké divadlo se připojí ke Světovému dni autismu