Už od začátku bylo cítit, že nepůjde o klasické poutní setkání věřících, na jaké jsem byl zvyklý z let předešlých. Připomenout si 1100. výročí smrti věrozvěsta svatého Metoděje se na Velehrad totiž chystalo o mnoho víc lidí, než jak tomu bylo běžné, přestože akci mocipáni přejmenovali na mírové slavnosti.

Nestandardní byla už samotná předpouťová sobota, kdy jsme s bratrancem na Velehradě bydlícím omylem naladili v televizi namísto rakouského kanálu vysílání „estébácké“. Vstup do baziliky byl totiž pod kontrolou kamery schované za zaprášeným oknem místní mateřské školy. Signál ale příslušníci Státní bezpečnosti jaksi nedokázali zkrotit, a tak šel nejen do jejich centrály, která monitorovala pohyb podezřelých živlů, ale také do televizních přijímačů lidem bydlícím nedaleko středu obce.

Co však předčilo všechna moje teenagerovská očekávání, to byla hlavní nedělní mše, kterou jsem s bratrancem sledoval uprostřed davu, zhruba 50 metrů od mobilního oltáře postaveného vedle baziliky. Doposud mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na euforii a nadšení, s jakým jsem si bohoslužbu vychutnával. Chování přítomných bylo na svou dobu nejen neslýchané, ale přímo skandální. Předsedu ONV Uherské Hradiště vypískali už po několika úvodních větách jeho proslovu o 40. výročí osvobození naší země Sovětskou armádou a ministr kultury Milan Klusák rozezlen předčasně opouštěl tribunu poté, co se tisícihlavý dav vehementně dožadoval svobody v reakci na jeho emotivní výrok: „Všechno máte, tak co byste ještě chtěli?“

Pointou se pak stal trefný postřeh jedné stařenky v kroji z Podluží, která při odchodu domů po skončení mše jen nevěřícně kroutila hlavou: „No to je pěkné, přijela jsem na pouť, a odjíždím z mírových slavností.“