Krásu, jež pro něho, jako lesníka ve výslužbě a znalce života lesa a všeho živého v ní, bude o to zajímavější, že cestou ledacos „vyčte“ ze stop zvěře, které stačily porušit bílou sněhovou peřinu.

Z těch zvířecích stop začal číst příběhy, které psaly nutnost vyhledat v nevlídném čase potravu, jejichž stejnorodost a přímočarost nedávala příliš podkladů pro zápletku. Při zpáteční cestě lesem neobjevil stopy křivolaké a křížující, stopy pronásledované a pronásledující, u nichž nikdy nebývá nouze o děj a drama jejich sledu, protože mnohdy vyústí v tragédii psanou nutností přírodních zákonů.

Už už se zdálo, že se nestane přímým účastníkem děje, že zůstane jenom tichým a vděčným pozorovatelem příběhů, jež psala zimní příroda a přímočaré stopy zvěře ve sněhové pokrývce.

Když byl v jedné třetině bukové mlaziny, běžel v ní zdivočelý pes, po němž nimrodi už nějaký čas pátrali.

Řádění vychytralého „pytláka“ tentokrát odnesl zajíc, jehož zbytky v mladém porostu myslivec našel. Myslivec nemající s sebou pušku se vracel domů poněkud zklamán. Stal se účastníkem děje, který žádného nimroda rozhodně nepotěší.