No a to, že v nich rezonuje melancholický pocit zmaru, je toho zřejmým důkazem.

Občas mám pocit, jako bychom dnes byli vrženi řekou času do pomyslného víru těsně pod jakýsi splav a tam se v nekonečných kruzích točili na místě a nemohli dál. Jako bychom v té hučící hlubině hektické součas-nosti nedokázali zachytit kotvu, pevný bod.

A zároveň ve vlnách do dáli odtékajícího proudu slyšeli pomaličku utichající Skoumalovu píseň: „Nezapomeň, kdo jseš, neza-pomeň, co chceš, nezapomeň, odkud přicházíš, nezapomeň, kam jdeš.“

A přitom, jako bychom z toho vězení vodního mlýna pod splavem hektické současnosti, už přestávali chápat, co vlastně ta slova znamenají…