Ale to je hned dvojitý omyl. Není ani americký a není to ani nesmysl. Jen pro upřesnění: je odvozen od svátku Lupercalia slaveném už ve starověkém Římě.

Celé pohrdání Valentýnem se vlastně netýká onoho svátku. Spíše jsme jako národ poznamenáni jakýmsi traumatem „povinného svátkování“. Mocní sousedé k nám v minulosti „hromadné svátkování“ s chutí importovali bez ohledu na to, zda jej skutečně chceme. Řada z vás, zejména těch starších, si pamatuje vynucené oslavy 1. máje. Vylepování vlaječek v oknech, zdobení alegorických vozů, manévry v průvodech. My, mladšího data, však máme na tento den spíše ty milé vzpomínky. Utkvělo mi, jak jsem vystrkoval hlavu z davu, abych viděl projíždět nazdobený vůz hasičů či pochodovat policisty v nablýskaných uniformách, nechápal jsem tátovo nesouhlasné a vzdorovité remcání. To je však pryč. Valentýna nám nikdo nevnucuje (když tedy nebudu počítat rafinované obchodníky) a na rozdíl od řady jiných svátků, má ten dnešní jasný smysl: potěšit. A o drobných potěšeních přeci ten život je. Tak si udělejme Valentýna, ať už 14. února, či kdykoliv jindy.

Martin Nevyjel, divizní šéfredaktor

Související článek: Krásný svátek, zamilovaní