V budově po zvolání školníka „všichni ven“ vždycky vznikl dokonalý humbuk a zmatek a my jako školáci jsme se z něj snažili získat maximum. Tedy natahovat poplachovou pauzu co nejdéle, abychom se nemuseli hned tak vrátit do lavic. Když už si nás tam kantoři usadili, naše snaha diskutovat o tom „co by se asi tak odehrávalo, kdyby náhodou skutečně hořelo“, nebrala konce. Požární poplach jsme nepochybně všichni vnímali jako zpestření trochu šedivých školních dní. A patrně i litovali, že se odehrává jen jednou za čas.
