Hřbitovy jsou tu jakýmisi „kamennými zahradami“, na nichž po kratší či delší celoživotní pouti odpočívají zesnulí obyvatelé měst i obcí bez ohledu na jejich náboženské vyznání, sociální postavení nebo národnost. Jejich těla byla buď vložena do dřevěných rakví a v nich pak do země či do hrobky, nebo byly očistným plamenem ohně zpopelněny a v urnách uloženy do urnových hájů či kolumbárií.

Mnoho pomníků, tyčících se nad rovy zesnulých, má ve slováckém regionu vysokou výtvarnou hodnotu dokonalého kamenického řemesla. Proměnily hřbitovy v neobyčejně působivou a stylově sjednocenou galerii pod širým nebem. Některé hroby jsou s velkou pečlivostí pravidelně udržovány, zaplavené květinami a rozzářené světýlky. Ale najdou se i hroby zarostlé trávou, hroby, nad nimiž je torzo železného nebo kamenného kříže. Lidé na místa s číslem posledním přicházejí a zase odcházejí. Ale chovali se vždycky k těm, kteří odpočívají pod pomníky, jak si zasloužili? Byli k nim opravdu pozorní a vlídní?
„Za života se s ním jenom hádala a teď mu každý den chodí leštit mramorový pomník a nosí mu na hrob spoustu květin,“ postěžoval si starší muž na svou sousedku…, ale snad to tak ani nemyslel. Až budeme nad hrobem svých blízkých, přátel a známých zapalovat mihotavý plamének vzpomínky, poselství naší úcty, zamysleme se nad tím, jací jsme k nim byli, dokud byli mezi námi. Bude to možná zamyšlení pozdní…, ale napravme své chyby, dokud se i náš čas nenaplní – pro ty žijící.

Související článek:

Slovácko: hřbitovům volná místa nechybějí