Ale od vinařů se letošní září asi chvály nedočká, neboť právě tento měsíc na přelomu léta a podzimu, neměl zdaleka tolik síly, aby naplnil úlohu „vařiti víno“, přisouzenou mu v pranostice dávnou lidovou moudrostí. Hrozny byly sice na pohled baňaté, ale nedozrávaly, když do nich sluníčko od počátku druhé zářijové dekády nevměstnalo zdaleka tolik cukru, kolik ho vinař ve hroznech potřebuje. Od vinařů však rok neuslyší ani pohanu, protože se nesluší láteřit, když slaměné víchy na okrajích vinohradu střežily klid dnů, v nichž se staré dřevo pozvolna loučilo s budoucí lidskou radostí. Na Martina bývá prý konec burčáků, kdy vylisovaná vinná šťáva teple kvasí a kdy budoucí věčný mok má prý nejvíce zdravých živin, kdy zvedá jarost, mysl a vůbec člověka se vším všudy nejvíce. Dostat hrozny v pravou chvíli do sudů, aby se přeměnily ve víno, je cílem celoročního vinohradníkova snažení, jeho tvrdé lopoty.

Znovu jsou ušlapané chodníčky za slováckými dědinami, vedoucí do sklepů, neklamně prozrazující čas burčáků, s nimiž se neťuká. Vinař-hostitel naplní skleničky burčákem, pokud ho ještě má, nebo perlivým vínem. Aby čas ubíhal, povídá se o víně, o tajuplném míšení kořeněné vůně země a slunka, k němuž vinař-zpěvák přidává rozpustilé písničky a vyprávění. Nikdy ale člověk nesmí zapomínat na to, že víno je ušlechtilý nápoj, jehož bychom si měli dopřát v míře přiměřené, jak zasluhuje sama jeho ušlechtilost, sám dar nejzářivějšího slunce. Tak tedy opravdu a především: na zdraví!

Související článek:

Vinaři: Letošní úroda hroznů? Lepší průměr