Navštívil jsem o letošních prázdninách několik táborů a rozdělil bych je do dvou skupin. Do té první bych zařadil dva tábory. Děti v nich pobíhaly od ničeho k ničemu, místo her a sportování posedávaly v chládku stromů, dívaly se na televizi nebo jim vedoucí pouštěli videokazety. V jiných táborech neměli ani televizi, ani video, ale měli bohatý táborový program, předem dobře promyšlený kolektivem vedoucích. Ti dokonce měli pro případ nepříznivého počasí připravenu i takzvanou „dešťovou variantu“. Ani při ní by se kluci a holky nenudili.

Na jednom skautském táboře si musely děti samy postavit teepee, vybudovat pec a pronést nad ní zaklínací formuli, aby se na ní dobře vařilo. Museli si nasbírat dříví, naškrábat brambory, umýt po jídle nádobí… Mladí skauti už předem věděli, co je na tom táboře čeká. Mnozí z nich se ledasčemu přiučili. Pravda, nechyběla tu ani nějaká ta drobná lumpárna, která se dala dětem na táboře prominout.

Těm prvním jsem nefandil, protože nebyli na letním táboře, ale spíše na rekreaci, kde se jim dalo všechno, jak se lidově říká, až pod nos. Fandím těm druhým! Byli totiž na opravdovém táboře, kde o hezké zážitky nebyla nouze. Vytvořila se tu dobrá parta, která táhla za jeden provaz. Domnívám se, že většina rodičů si přeje, aby jejich ratolesti měly na táboře organizačně fundované vedoucí, kteří dovedou kluky a holky nenásilnou formou vtáhnout do zajímavého táborového dění.

Myslím si, že i kluci a holky mají větší zájem o táborový program, na němž se musejí sami trochu podílet. Z takového tábora si přivezou domů ty nejhezčí zážitky, na které budou dlouho vzpomínat. A tak se mi na mysl vtírá jedna moc pěkná myšlenka Romaina Rollanda - že náš život potřebuje lidi, kteří něco umějí udělat, ne ty, kteří umějí vysvětlit, proč to neudělali.

Zdeněk Skalička

Čtěte také:

Děti se staly malými indiány