Kolikrát v životě jsme každý z nás potřebovali nějakou tu ránu pofoukat. Za maminkou jsme mohli přijít se svými starostmi všedních dní i školních let, ona měla porozumění pro naše lásky, marné i tu největší. Maminka tu byla vždycky pro nás a nikdy nás nenapadlo, že i ona má své starosti, že ji něco bolí, že po návratu ze zaměstnání ji čeká další směna v domácnosti. Trpělivě nás poslouchala a pak si nemilosrdně odkrojila čas spánku, aby dohnala to, co pro naše problémy zameškala.

My dospělí máme své vlastní děti a možná i vnuky. Naše maminky zestárly, jejich oči léty pobledly a vlasy prokvetly stříbrem. Starosti uplynulých let se jim vepsaly do jejich vrásčitých tváří. Každý z nás v mládí snad psal nějaké cvičení o mamince a vždycky v něm tvrdil, že ta jeho maminka je na světě nejkrásnější, stejně jako to tvrdí každá maminka o svém dítěti.

Sto let se ve vyspělých zemích světa slaví Den matek, dárkyň života. Jenže v naší vlasti po druhé světové válce na několik desetiletí zmizel z kalendáře, ale i z povědomí široké veřejnosti. Nahradil ho 8. března Mezinárodní den žen. V českém kalendáři zůstává tento svátek jako významný den i nadále. Je oslavou žen, jejich práce, a také jejich práv, které v některých částech světa ještě nejsou tak samozřejmé.

Po roce 1989 se naše země znovu vrátila k tradici Dne matek, jejíž kořeny sahají o sto let zpět. Každoročně každou druhou květnovou neděli patří v naší vlasti ženám-matkám, dárkyním života, které rozdávají něhu a lásku. Jim patří poděkování a kytice jarních květů.

Zdeněk Skalička