Den, postavy a masky zůstaly stejné jako v době mého dětství, tedy před šedesáti lety, nebo v čase mých rodičů a prarodičů. Dost výrazně se ale změnili aktéři, jejichž věková hranice podstatně poklesla. Kdo to byl vlastně ten bělovlasý stařec s mitrou na hlavě, s berlou v jedné ruce a v té druhé s košíkem plným dárků? Na to mi pátého prosince v podvečer odpovědělo jen málo dětí. S nostalgií vzpomínám na svá dětská léta. Tenkrát po vesnicích chodil jeden nebo dva Mikuláši, za něž byli převlečeni převážně starší a vážení muži. Byly to téměř pohádkové časy, neboť Mikuláš, anděl a čerti bývali v našich dětských očích pohádkovými bytostmi. Muž s bílým plnovousem nás pochválil, pokáral a nabádal nás k poslušnosti a lásce k rodičům, ale také si vyzkoušel, co se učíme ve škole. Z čertů jsme měli strach, aby nás nesebrali do pytle a neodnesli do pekla.

I v sobotu chodili po vesnicích a městech Mikuláši, kteří s dětmi vedli dialog, poptali se jich, zda poslouchaly rodiče i učitele, a podněcovali je k poslušnosti. O sobotním večeru měli Mikuláši konjunkturu. V ulicích měst a vesnic se to jimi a doprovodnými suitami andělů a čertů různého věku, rodu a velikosti jen hemžilo. A tak nebylo divu, že malé děti ve věku kolem šesti až osmi let, které většinou ještě na Mikuláše věřily, měly po iluzích a představách, když ty o něco starší „pohádkové bytosti“ poznaly.

Stejně jako před pár lety můj desetiletý vnuk po návštěvě několika skupin jalubských Mikulášů a čertů pronesl: „Další Mikuláše a čerty už dnes nechci vidět a nenechám se jimi tahat a strašit. Stejně jsou to starší kluci z naší školy. Příští rok mi dejte dárky za okno a já za ně poděkuji vám, a ne starším spolužákům,“ řekl rozhořčeně vnuk. V řadách dospělých se i letos našli tací, kteří ještě neplnoleté, mnohdy ještě děti školou povinné Mikuláše, čerty a anděly počastovali pro zahřátí štamprličkou alkoholu. Takto posilněná suita čertů pak nezvykle řádila, cloumala s dětmi v přesvědčení, že jen touto cestou umocní své pekelné i nadpozemské vzezření. Někteří pekelníci měli červené nosy a značně ztuhlé jazyky, nikoliv vlivem sychravého počasí. A tak se mystično mísilo s realitou, minulost s dneškem a na rty se vtírala myšlenka, zda ti dnešní Mikulášové, pravda zdaleka ne všichni, obnovují či udržují dávné tradice, které jsou dědictvím předešlých generací prostého lidu.

Zdeněk Skalička