Další malí táborníci pobíhali mezi chatkami od ničeho k ničemu. V jiných táborech neměli ani televizi, ani video, ale měli bohatý program, vedoucími předem dobře promyšlený a připravený. I pro případ nepříznivého počasí měli připravenu „dešťovou variantu“, při níž rozhodně na nudu nebyl čas. Na jednom skautském táboře si musely děti postavit tepee, vybudovat pec a pronést nad ní zaklínací formuli, aby jim dobře sloužila. Museli si nasbírat dříví, naškrábat brambory, uvařit, umýt po jídle nádobí… Mladí skauti věděli už po příjezdu do tábora, do čeho jdou, těšili se, že se v něm něčemu novému přiučí.

Těm prvním rozhodně nefandím, protože nebyli na táboře, ale spíše na rekreaci. Fandím těm druhým! Byli totiž na opravdovém táboře. Vedoucí a malí táborníci vytvořili dobrou partu, která dokázala táhnout za jeden provaz. A tak se mi na mysl vtírá jedna moc pěkná myšlenka R. Rollanda – že náš život potřebuje lidi, kteří něco umějí udělat, ne ty, kteří umějí vysvětlit, proč to neudělali.