Kamarád tvrdil, že on by stejně musel o praváka zakopnout, aby ho našel. Prý ho víc láká ticho pod zeleným baldachýnem statných velikánů, v němž si chce po týdenní práci v kanceláři odpočinout.

A tak jsme se v Kamenných potocích za obcí Salaš rozešli každý jiným směrem. Když jsme se kolem poledne sešli na autobusové točně za Salaší, každý z nás měl v košíku několik desítek jedlých hub. Ačkoliv byli naši známí s houbovou úrodou spokojeni, hlava jim pěkně třeštila. „Ruch v centru města jsou proti tomu rámusu a křiku některých „takyhoubařů“ jenom ševelením,“ pravil kamarád a já mu musel dát za pravdu.

Aspoň že jsou houby natolik otrlé, že jim to různé halekání, dorozumívání se pískáním a voláním v jejich růstu nevadí, že se nebojí vystrčit z listí a hrabanky své hlavičky. Že vůbec mohou růst v místech, které někteří lidé klacky přehrabou místo vedle místa. V lese vyrostly kromě jedlých hub i houby nejedlé a jedovaté. I ta muchomůrka červená, závojenka olovová či nejnebezpečnější houba našich lesů – muchomůrka zelená – jsou nedílnou součástí kouzla a půvabu lesů.Jenže ti „takyhoubaři“ nebo spíš vandalové je asi považovali za „prašivky“, do nichž si bezohledně kopli nebo je třeba rozšlapali.
A pak se řekne: krásné chřibské lesy a jejich zelené ticho.

Zdeněk Skalička