Chléb zná lidstvo už nějaké to století. Pravda, nejdřív býval výsadou pouze paláců, ale pak, když se zlatohnědé bochníky skutálely ze stříbra podnosů na dubové stoly chaloupek, kronikáři zaznamenali, že chléb se stal nejzákladnější potravinou.

Je tady čas žní – čas nového chleba. O kombajnérech se říká, že jsou mistry obilních lánů. V tom „žňovém představení“ nejsou hlavními aktéry jenom kombajnéři, ale jsou v něm i jiné postavy. Traktoristé, řidiči nákladních aut, agronomové, lidé na posklizňových linkách a silech. Na výsledky jejich práce čekáme všichni. Je to zrno, mouka z něj, ale i koláče a chleba. Chleba, který je nejdůležitější potravinou a základní jistotou.

Říká se, že kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se ani s lidmi. Chleba by si měl člověk vážit. Protože ten, kdo má zdraví, klid a chleba, ten má všechno, co je třeba… Chleba máme zatím dost, možná i proto tímto božím darem plýtváme. Krajíce a kousky chleba, rohlíky a koláče najdeme často v popelnicích.

Jediným pohybem se změní v odpad, který už nikdy nikomu užitek nepřinese. Jediným pohybem přijde vniveč mnoho kilogramů a centů mouky, bezpočet hodin a dnů práce lidí z pekáren. A samozřejmě také práce zemědělců. A právě jim v tom čase nového zrna popřejme klidnou a bohatou sklizeň, výsledek celoroční práce. Hojnost zrna, zlatého požehnání země – na denní chléb i na svatební koláče.

Zdeněk Skalička