Mnozí by mohli namítnout něco ve smyslu, co jiného jsem si od debaty s touto persónou vlastně sliboval. No, možná to bude znít poněkud naivně, ale čekal jsem férovější, přímé odpovědi bez slovních vytáček, případný náznak pokory a kritiky alespoň některého z období čtyřicetileté éry socialismu u nás a méně profesorsky poučných klišé, vymezujících čtenářskou obec do role stáda hlupců bez paměti. Na druhou stranu rétorika, která nezapře kořeny v předlistopadové minulosti, má jednoznačně vypovídající hodnotu. Co už mi přišlo ale jako docela silná káva, je řeč o cenzurování dějin. Takové hlášky z úst ještě nedávno čelního představitele strany, která překrucovat historii kdysi zvládala mistrně, zní vrcholně pokrytecky. Stejně tak, jako jeho neuvěřitelný odkaz na Masaryka. Největší tragédie i varování spočívá ovšem v Grebeníčkově poznámce, že o omluvu komunistů za minulost ve skutečnosti nikdo z jejich politických soupeřů nestojí. Je všeobecně známé, že existují tisíce zdokumentovaných životních osudů lidí, jimž komunistická strana za učiněné příkoří dluží více než omluvu. A živoucím příkladem jsou pánové Smékal a Hubačka, věznění v komunistických kriminálech, které pan Grebeníček, v souvislosti s kauzou svého otce, označuje za lháře.

Co říct závěrem? Díky, pane Grebeníčku, za rozhovor. Na mě, který dobu minulou pamatuje, zapůsobil jako studená sprcha. Čtenáři si udělají vlastní názor. Naštěstí žijeme v době, která za to vězením už nikomu nehrozí.

Čtěte také:

Miroslav Grebeníček exkluzivně pro Slovácký deník