A jelikož jsem se na nejvyšší horu Bílých Karpat vypravil na Silvestra už poněkolikáté (rozuměj podruhé), připadal jsem si jako starý mazák, který mezi místní zkušené borce zapadne. Při loňském ročníku jsem totiž ze všech stran slyšel: „Já už sem chodím osmnáct let.“ Nebo: „Já jsem to tady zakládal, beze mne by to ani nebylo.“ Tehdy jsem se dobře díval kolem sebe, abych nabral silvestrovské zkušenosti. Zjistil jsem, že je třeba vybavit se slivovicí, vím, proč je nezbytné na Javořinu nést nějaký kámen (k Vavrouškově mohyle – pozn. aut.), poznal jsem, kde je to V Krbu a co se tam děje.
Letos jsem se proto na výšlap patřičně vybavil už den předem. Měl jsem všechny náležitosti. „Zkušeně“ jsem vkročil do Krbu a objednal svařák a kapustnici. Zdání starého mazáka silvestrovských výšlapů však vydrželo jen do doby, než jsem vytáhl slivovici, abych dal rozjařeným spoluvýšlapníkům připít. Jako správný měšťák jsem si ji totiž přelil do PET lahve od neperlivé bonaquy… Příští rok to dopiluju.
