Od 17. listopadu 1989 jsme v demokracii urazili pořádný kus cesty, ale řadu věcí se nám nepodařilo dotáhnout do optimálního konce. A to se dnes vrací jako bumerang.

Určitě není v pořádku stav, kdy veřejnost dráždí korupční jednání politiků, místy hraničící až s drzým výsměchem. Přehlédnout nelze ani pozice bývalých komunistických korytářů, kteří se obratně infiltrovali do privatizujícího davu, a nyní, už čistí jako lilie, ale bez kousku studu, kážou o morálce trhu. Faktických kopanců bylo za poslední roky v české kotlině učiněno požehnaně. Pochopitelně, když jsme odmítali jít zkušenostmi západu prošlapanou dálnicí a raději se, zahleděni do vlastních jedině správných rozhodnutí, ubírali neprobádaným směrem.

Stejně jsem ale přesvědčený o tom, že přese všechny vykradené fondy a banky, obelstěné důvěřivce na předváděčkách „nejskvělejšího zboží“, zoufalé bezdomovce v drsné realitě 21. století, je naše současnost lepší, než jaký byl život pod rudými fanglemi diktatury proletariátu.

Trpká konfrontace s méně vlídnou tváří naší současnosti podle mého názoru nevyváží klady svobody slova i vyznání, možnost nahlas říkat vlastní názor bez následné státní šikany, cestování bez omezení či myšlení bez hrozeb a fízlování.

Já beru dnešek. I když se říká, že o nebožtíkovi se má mluvit jen v dobrém, zapomenout na špatné skutky mrtvého socialismu by bylo neúctou ke všem, kteří v té době byli perzekvováni a násilím umlčováni. Nevyplácí se zapomínat na to, že národ, který se nepoučil ze své minulosti, je odsouzen k tomu, aby ji prožil znovu.