Nánosy žvýkaček nalepené zespodu sedadel zmizely stejně rychle jako černá bouda ve foyer, o které vlastně nikdo pořádně nevěděl, k čemu slouží. Máme nové, moderní kino. Máme být na co pyšní.
Na nejbližší architektonické soutěži Hvězda jistě získá nějakou cenu. Bude se hodit do sbírky. Usadí se v pomyslné vitrínce slávy, po pravé straně bude trůnit diplom za nejkrásnější nádraží a po levé ocenění aquparku. A kdyby se nepodařilo zabodovat na „externí scéně“, jistě dostane kino nějakou domácí – hradišťskou cenu. Asi zaslouženě.
Když jsem ale stál v tom krásně opraveném foyer, kde už netáhlo tabulkami skel, kde hned u vchodu blikaly plazmové obrazovky a za futuristicky se tvářícím pultem prodávala paní pokladní lístky, měl jsme pocit, že jsem o něco chudší. Je to divné, ale ten nepříjemný potemnělý atomový kryt měl v duši každého Hradišťana své místo. Ty filmovky, které jsem ve Hvězdě zažil, rozdávání vysvědčení doprovázené maximálně nudnými projevy kantorů, premiéry filmových trháků devadesátých let. Ano, právě tady jsem poprvé viděl legendární Tanec s vlky s Kevinem Costnerem v hlavní roli.
Na novou podobu Hvězdy si určitě zvyknu. Doufám ale, že s novým kabátem nepůjde ruku v ruce pokus o „modernizaci“ programu. V televizi jsem zaslechl, že hradišťské kino je raritou mezi biografy v zemi. Drží si svou linii a nesklouzává k přílišné alternativě ani komerci. Prostě tamní parta umí filmy správně namíchat. A já věřím, že si svoji linii udrží.
