Výlet do Památníku Velké Moravy, šedivé, podivně krychlovité stavby kdesi ve Starém Městě, to bývala ještě před pár lety pouze náplň povinných hodin dějepisu. A nijak lákavá. Vzpomínám na svá školní léta, kdy jsem se pod bystrým pedagogickým dohledem soudružky učitelky i se svými třiceti spolužáky vydal prohlédnout si kostry našich předků. Po pravdě řečeno, moc si z té prohlídky nepamatuji. Ne že bych byl tak malý či nevnímavý, prostě mne nijak neoslovila.

Po letech jsem se na památník vrátil znovu. Přiznávám, protože tam začal pracovat můj někdejší šéf, spisovatel a jeden z posledních slováckých pábitelů Jiří Jilík. A to se mi památník začal měnit před očima. Nemluvím jen o velkorysé přestavbě, která budově hodně pomohla, ale především o tepu, kterým začala pulzovat. Tu výtvarná soutěž školáků na historické téma, tu noční prohlídka, tu přednáška olomouckého historika. A na každé akci ani jedno volné místečko. To tu nebývalo zvykem.

Akce z uplynulého pátku, kdy archeolog Mirek Vaškových pod rouškou tmy povídal o vampýrech přímo nad dvojicí „vampýrských hrobů“, byla doslova trhákem. Je vidět, že i památník může ožít. Je to o dobrých nápadech. Jen tak dál.