Mosím uznat, že sem byla sama překvepaná, kolik ludí tam došlo. Možná spíš sjelo. Dokonca tam byli hosté ze Slovenska. Prý tyto naše slovácké košty objížďajú pravidelně. Vždycky sa v sobotu nekam vypravijú. Na Slovensku sa prý takové akce nekonajú, proto mosí jezdit k nám. Majú to prý ale kúsek, takže si aspoň udělajú výlet. Došli aj Hlučané, dojeli hosté z Horňácka nebo aj z Podluží.

Stoly na tvrzi byly plné červeného aj bílého zelá. Hosté si mohli vybrat ze 177 vzorků. Nekdo by řekl, že je to na jedno brdo, šak je to všecko kyselé. Ale aj kyselé má různé stupně. Najlepší to bylo vidět na obličejoch přítomných podle toho, jak sa kdo šklébíl. Hned bylo poznat, kde tetičce ujela ruka s octem, nebo kerá byla opatrná. Ale jak sa říká, sto ludí, sto chutí. každému nemože chutnat všecko.

My, sladkomilci, sme si tam sice tolik nepochutnali, ale kvalitu ocenit dokážeme. „Také když lezeš na košt kysaného zelá, nemožeš očekávat, že to nebude kyselé, ne?“ říkala sem si v duchu. Ale šklébila sem sa enom u prvního vzorku. Pak si nejak moje chuťové buňky zvykly. Víc než pět vzorků sem ale nezvládla.

Obdivuju ale lidi, keří tych vzorků okoštovali třeba dvacet nebo aj víc. To potom moseli mět pusu pokřivenú až do večera. Narok už budu ale vědět aj já, do čeho idu, a připravím sa na to. Aspoň psychicky…