Počet Hradišťanů se tak zněkolikanásobil. Město pulzovalo a dobrá nálada čišela ze všech koutů. Člověk by nevěřil, co všechno udělalo hostům slavností radost. Některé posilněné burčákem či vínem zaujaly například speciální cvičební pomůcky před hradišťskou sportovní halou. „Hrát“ si tam návštěvníci vydrželi dlouhé minuty a jejich vynalézavost byla skutečně obdivuhodná. V jiném stavu by spoustu těchto z nich do posilovny nebo podobného zařízení, kde se taková hejblata nachází, nikdo nedostal ani heverem. Ale zkusit se má všechno, jak říká jedno moudré přísloví. A člověk ovíněný se jím řídí možná až příliš často.

Až adrenalinovým zážitkem bylo o víkendu v Hradišti sehnat taxíka. Okolo vás sice pořád nějaký jezdil, bohužel vždy beznadějně obsazený. Výjimkou proto nebyla čekací doba hodinu i více. Nejfrekventovanější trasou byla bezesporu ta z centra do Vinohradské ulice. Jeden z taxikářů se mi svěřil, že tam za hodinu jel snad padesátkrát. V paměti mi ale uvízl jiný zážitek.

Skupina čtyř mladých lidí chtěla na sídliště Východ. Na taxi už čekali půl hodiny a na další to ještě vypadalo. Je však vůbec nenapadlo jít ten kousek pěšky. No má to logiku čekat hodinu na odvoz, když by mi cesta pěšky trvala zhruba dvacet minut?