Oněch pět minut, které budou mít zdravotníci k dobru, aby se dostali k pacientovi, je pro člověka uvažujícího selským rozumem nesmysl. Nebo nechutný alibismus. Poukazují na to už i sami záchranáři.

Nikdy jsem nechtěl žít v době, kdy budeme muset limitovat poslání zákonem. A lékařské povolání za poslání považuji. Přede všemi zdravotníky smekám a mám k jejich profesi hlubokou úctu. S pokorou do jejich rukou svěřuji zdraví své i zdraví svých blízkých. Nikdy mi nepřišlo na mysl podezírat je z flákání či lemplovství. Proč tedy limitovat dojezdy sanitek? Věřím lidem v bílých pláštích, že k potřebným spěchají, co je v jejich silách. Že se cestou k pacientovi s infarktem nezastaví na kafčo, tak na to snad nepotřebujeme pravidla. A jestli sanitka přijede o tři minuty později, protože posádka uvízla v koloně, tak to žádný zákon neovlivní. Tak probůh na co potřebujeme limity? Mnohem více bych ocenil, kdyby se úředníci a politici místo dojezdových časů sanitek věnovali tomu, jak vyřešit napadání záchranářů agresivními opilci a feťáky. Na to jsou naše zákony i po všemožných úpravách prostě krátké. Co zaměřit svou zákonodárnou invenci sem? Nebo je opravdu něco špatně v našich hlavách a našem vnímání lékařského poslání?

Autor: Martin Nevyjel, divizní šéfredaktor