Důvod je jasný. Stále se totiž najdou lidé odmítající existenci táborů, ještě horším příkladem jsou pak ti, kteří s nacisty užívanými praktikami souhlasí. I když názor těchto méně inteligentních článků lidské společnosti nelze brát až tak úplně vážně, jsou volební preference některých evropských krajně pravicových stran pověstným zvednutým varovným prstem.

Vojáci, kteří osvobozovali Osvětim, majíce před očima obraz zbídačených lidí, na toto setkání s hrůznou realitou do smrti nezapomněli či nezapomenou. Avšak společnost jako celek zapomíná rychle. Až zemřou poslední pamětníci těchto temných dnů, nebude dalších poslů z dávných časů a společenský proces zapomínání poběží ještě rychleji.

Pak nezbude nic jiného, než se spolehnout na ono otřepané „Historia magistra vitae.“ Už bychom se mohli poučit. Jednou provždy.

Michael Lapčík