Jsem přesvědčený, že bychom na tuto událost, 41 let velikášsky označovanou jako vítězství pracujícího lidu, neměli zapomenout. Zaslouží si to nejen popravení Milada Horáková, či účastník zahraničního odboje generál Heliodor Píka, ale také stovky dalších nevinných, které poslala justice dělnicko-rolnického režimu na šibenici.

Je dobře, že už učebnice dějepisu nelžou tak, jako tomu bylo za mých školských let. Tehdy jsme se v nich nedočetli nic o 27 000 (tisících!) rozsudcích, vynesených soudy na základě připravených verdiktů politických orgánů začátkem padesátých let. Komunističtí výrobci historie se nám v té době nezmínili o 178 popravených v prvních čtyřech letech jejich vlády, ani například o následné fanatické perzekuci církevních hodnostářů.

Socialistické školství nám zamlčelo i to, jak českoslovenští hokejoví mistři světa z let 1947 a 1949, byli těsně před odletem na světový šampionát v roce 1950 pozatýkáni a po lživém obvinění odsouzeni k mnohaletému pobytu v žaláři. Ze svých školských let si vzpomínám na pravidelné oslavy Velkého února, kdy nás tehdejší soudruh ředitel od mikrofonu zahrnoval snůškou frází o třídním boji, imperialistické hrozbě a pomocné ruce sovětů, jejichž vojáci se u nás mezitím bratrsky zabydleli. Karikatur té doby by bylo, věřte, stohy.

O poznání méně se nám však nabízí životních osudů těch, kteří odmítli zradit svoje svědomí a raději volili mnohaletou internaci v komunistickém kriminálu.
V takto nezlomených charakterech mají příklad současní školáci, kteří naštěstí důsledky diktatury proletariátu nepoznali. Co mě ale už 18 let nepřestává zarážet je to, jak je naše veřejnost tolerantní k neochotě současných pohrobků dřívější KSČ opustit myšlenky třídního boje a omluvit se za způsobené zlo. Snad si spoluobčané, při velkohubých slibech KSČM vzpomenou, jak s naším národem před lety zatočil Kléma Gottwald. Těch, kteří z toho mají dodnes černé můry je pořád ještě dost.