Lidé si tam vyhrnují límce a krky chumlají do šál.

Při tom začínajícím jaru mě napadá, že nikdo z nás asi neřekne, že na dveře zaťukal podzim nebo zima, ale od jara, které rok co rok přichází jako nejmilejší host, očekáváme, že zaklepe a vejde. Samozřejmě s celou parádou, zelenou trávou, kytičkami a květinkami. Pupence, tolikrát brané do úst básníky, se brzy začnou nalévat, sluníčko se opře do země, která krásně zavoní novým jarem. Ač přichází každoročně, je stále jiné, neohleděné, trvale svůdné a okouzlující.

S jarem přicházejí na člověka prozaické touhy a chuti, z nichž chuť nejlákavější je, jak tomu ostatně často bývá, také nejdražší. Je to jako s menu v nejlepší restauraci. Pochutnáš si, ale musíš zaplatit. Ta chuť se jmenuje radost z hezkého životního prostředí. Neboť právě na jaře bychom měli uklidit všechno to, co v zimě zalehla sněhová peřina.

Na jaře si od nás žádá svou daň nejen náš dům, zahrádka, pole, ale i veřejná prostranství. Nesluší se, aby ta naše vesnice či město byly zase alespoň o píď podobnější obrazu svému, pro něž je stvořili naši předkové?

Od jara se odvíjí klubko dalších měsíců, to se nedá popřít. Proto nám na něm tolik záleží, proto si tolik přejeme, aby se co nejlépe vydařilo.

Jaro je tady. Je na počátku čtyř ročních období, která jsou jaksi shůry dána a provždy pevně nadekretována. Postůj, jaro, alespoň na chvíli! S tebou se chceme ohřát, smát se i radovat.

Zdeněk Skalička