Je to relikt dávné minulosti, jehož výpověď se nevztahuje jenom k jedné obci a jejím obyvatelům; je to současně nadčasová výpověď o pouti venkovského člověka dějinami, zakódovaná do symbolů a obrazů, jimiž ji obohacovaly jednotlivé generace. Stál jsem kdysi jako předseda Osvětové besedy ve Vlčnově, která jízdu králů pořádala, u počátku úsilí upozornit na tyto hodnoty a nabídnout zvyk světu, zviditelnit ji prostřednictvím folklorního festivalu. Nastoupená cesta proměny lokálního vesnického zvyku nebyla jednoduchá. Změnit rozhodnutím našeho spolku v religiózním Vlčnově termín zvyku z pohyblivých svátků svatodušních na pevné datum poslední květnovou neděli, ale jiné organizační a programové „násilí, nebylo přijímáno vždy s nadšením. Ve svém archivu mám dopis, který mi někdy v roce 1974 přišel poštou. Kostrbatým stařeckým písmem v něm stojí: „Ty kunovský handrláku, cos nám to tady podělal s tú našú jízdú králů. Dybys to udělal v tech Kunovicách, ti by ťa hnali!“ Staří lidé těžce přijímali jakoukoli změnu. I zvyky se proměňují. Dnes jízda králů oslovuje tisíce domácích návštěvníků a vyjíždí i daleko za hranice míst, kde se před staletími zrodila. Pomáhejme, jak můžeme všem, kteří jsou v jejím doprovodu. Až přijede do budoucnosti, řekne našim potomkům, že i na počátku 21. století žili lidé, kteří dávali přednost kráse před nakradenými nebo ulitými miliony.

Jiří Jilík