Kterýsi ze západoevropských komentátorů označil rádobyrepubliku formující se kolem města Priština za NATOstán. V tomto výroku spatřuji trefnou slovní hříčku.

Kosovo se během posledních let stalo nástrojem globální zahraniční politiky Spojených států, která je využívá jako trojského koně v dané oblasti. Budiž. Že se USA snaží na úkor Srbska vyhraňovat vůči svému tradičnímu kremelskému rivalu, je jejich volbou. Že však takové politice bez mrknutí oka přihlíží a poklonkuje většina evropských zemí, je na pováženou. Nechť je přičteno ku cti Slovenska, Rumunska či Španělska, že se za oprávněné srbské zájmy alespoň menšinově staví. Ostatně co jiného těmto zemím s výraznými etnickými minoritami zbývá… Dobře vědí, že díky příkladu Kosova se o mnohem výraznější autonomii ještě halasněji začnou zasazovat Baskové či slovenští nebo sedmihradští Maďaři. Překvapivý je však pštrosí postoj české zahraniční politiky, která se v podstatě pouze veze na prokosovském postoji většiny států Evropské unie. V kontextu naší historie je až udivující, s jakou lehkostí česká diplomacie této naivní strategii přihlíží a aktivněji nepodporuje oprávněné zájmy Srbska na udržení celistvosti jeho vlastního území.

Myslím, že nebudu příliš nadsazovat, když dění kolem Kosova označím za nový diktát evokující představy o dění kolem Mnichova 1938. Anebo odtržení Sudet od Československa, posvěcené západními mocnostmi, bylo něco výrazně jiného, než je tomu v případě srbského historického území?

Česko-srbské vztahy bývaly už od 19. století nadstandardně pozitivní. Jistě v tom hrál svou roli přehnaně idealistický panslavismus a stejně přehnané protirakouské nálady. Taková byla prostě doba.

Každopádně vztah Srbů k českým zemím lze dlouhodobě vnímat jako přátelský, ba v mnohém až obdivný.

O to je smutnější sledovat, jak se nyní Praha k Bělehradu staví. Místo abychom pěstovali tradiční spojenectví a vážili si upřímné srbské náklonnosti, víceméně pasivně sledujeme, jak na Balkáně vzniká na úkor Srbska a jeho stále naštvanějších obyvatel státní útvar, který má na samostatnou existenci pramalé historické právo.

Kosovským Albáncům je nutné přiznat nezbytná práva etnické menšiny a řadu výhod plynoucích z nadstandardní autonomie v rámci srbského státu (ostatně v tomto směru jim v posledních letech bylo přáno vrchovatě).

Pokud však Evropa kývne na to, že na jihu Srbska vznikne nový umělý stát, zadělává si na zbytečné problémy. Skoro bych si dovolil tvrdit, že tímto se otvírá evropská Pandořina skříňka. A to navíc pentagonským klíčkem.

Petr Slinták