Nezmohl jsem se na nic jiného než na letmé ohlédnutí za ujíždějícím autem.

V tu chvíli jsem začal přemýšlet o šibalském právu na odškodnění za čištění oblečení. Je sice milé, že člověk takovou možnost má. Horší ale je, že oběti „znečištění“ je zřejmě k ničemu.

Nedokážu si totiž představit člověka s blátem v očích, jak ve vteřině vytahuje poznámkový blok a tužku či fotoaparát a zaznamenává si viníkovu poznávací značku. I kdyby se mu to povedlo, nic to ještě neznamená. Řidič „špinitel“ totiž nemusí svůj prohřešek přiznat. Stejně jako poškozený si navíc může sehnat řadu svědků, kteří jeho verzi potvrdí. Než proto aby něco vyřešilo, existuje právo na odškodnění asi skutečně jen proto, aby existovalo. Běžnému člověku tak nezbývá zřejmě nic jiného než sem tam slíznout místo smetany kousek kaluže a jít dál. Těm vynalézavějším pak může místo formálních pravidel více pomoct „celopláštěnka“ nebo třeba svačinový obal, do kterého se před procházkou u silnice obalí.