A snad možná právě kvůli němu jsem se pozastavil nad skutečností, že v naší vlasti vůbec nějaké pionýrské skupiny doposud působí. Uklidnilo mě až následné zjištění, že v dnešní době jde, v souvislosti s „Pionýrem“, o organizace neideologického charakteru s důrazem na poznávání vlasti formou cyklovýletů, výšlapů a podobných aktivit. Pokud se však ohlédnu do minulosti, tak z osobní zkušenosti musím přiznat jediné. Ať už šlo v pionýrských organizacích v 60., 70. a 80. letech minulého století o jakoukoliv snahu socialistického režimu vymýt mozky školákům, byl to záměr nepříliš úspěšný. Jako děti jsme si totiž „v Pionýru“ cenily především možností vydat se jeho prostřednictvím na výlety do přírody, do muzeí, do Zoo nebo třeba do hvězdárny. Už tehdy jsme si tudíž z pionýrských schůzek odnášeli to, co jsme považovali za zábavné a zajímavé. Pionýrské šátky a světlemodré košile bralo vážně naštěstí jen malé procento z těch, kteří pofiderní pionýrský slib skládali, třeba jako já a mí tehdejší spolužáci, pompézně na bratislavském Slavíně.
play_fill
