S tím ovšem nemohu souhlasit. Palachův dramatický čin považuji naopak za nejhlasitější projev morálního odporu, rozčarování i vzdoru, pramenící z hloubi duše ujařmené sovětskou okupací. Ačkoliv národ se v té době pozvolna začínal proměňovat ve stádo formované husákovským normalizačním bičem zákazů a nařízení, Palach do jeho svědomí promluvil svým křičícím mementem.

Podle mého názoru se upálení tohoto studenta filozofie i následujících dvou mladých lidí před čtyřiceti lety stalo mimořádně cennou součástí naší historické paměti.

Jsem přesvědčený, že Palachovo poselství sklidí své plody mnohem později, než si přál on sám. Myslím si, že skrytý potenciál sebeobětování by mohl burcovat národní sebevědomí právě v bouřlivých obdobích 21. století, která nás určitě ještě čekají. Právě v takových časech bychom mohli Palachovské příklady potřebovat jako sůl.