Z celého výčtu bych chtěl zmínit to letos nejdůležitější.

Naše osudy zásadním způsobem ovlivnily události před 30 lety. Studentská demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze a následná brutální reakce policejních složek zažehly revoluční plamen a vyhnaly do mrazivých ulic v celém tehdejším Československu miliony naštvaných lidí.

Po čtyřicetileté vládě tzv. diktatury proletariátu, omezování osobních svobod a represí vůči kritikům režimu, se během pouhých pár týdnů komunistické řízení systému zcela sesypalo.

Vrcholem se stalo zvolení disidenta Václava Havla prezidentem republiky. Jeho jednohlasná volba hlavou státu komunistickými poslanci Federálního shromáždění tak vskutku neměla daleko od frašky.

Neměli ale jinou možnost.

Tehdejší premiér Marián Čalfa totiž prosadil volbu veřejnou. Strach nikomu ze zákonodárců ve Vladislavském sále nedovolil nezvednout pro Havla ruku.

Veřejným tajemstvím je, že komunisté za to nebyli následujícím vedením země pronásledováni a mohli si v klidu a míru spolu se svými antikapitalistickými názory užívat výhod kapitalistického systému, zejména ve sféře podnikatelské.

Bohužel. Na to naše společnost doplácí i dnes, téměř 30 let po sametové revoluci.