Zvláštní na jeho knihách bylo to, že v době jejich vydání, 20 roků před tím, než jsem tyto skvosty objevil v otcově knihovně, byly zcela běžně veřejně dostupnou literaturou. Závadnými se staly a na index doputovaly poté, co jejich autor po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území naší vlasti v roce 1968, podruhé emigroval.

Mňačkovým knihám Smrt si říká Engelchen, Jak chutná moc či Opožděné reportáže, jsem vděčný za to, že mi v 80. letech minulého století pomohly začít vnímat lživě prezentovanou realitu v Československu poněkud pravdivěji.

Ladislav Mňačko byl sice na začátku 50. let oddaným komunistou, postupně, po stále častějších a nepřehlédnutelnějších konfrontacích se zrůdností tehdejšího režimu, se ale přiřadil k jeho nekompromisním kritikům a odpůrcům.

Kvůli tomu se však Ladislav Mňačko nejpřekládanějším slovenským spisovatelem nestal. O tuto vizitku se postaral především svojí nepřehlédnutelnou snahou o co nejpravdivější sdělení svého poznání. Také proto jej mnozí srovnávají s nositelem Nobelovy ceny za literaturu Alexandrem Solženicynem. Přečtěte si Mňačkovy knihy, rozhodně vás obohatí…