Když jsem v prvních dvou listopadových dnech zamířil na stupavský hřbitov k hrobům svých rodičů, prarodičů i mého bratra, který zemřel, ještě než já se před 78 lety narodil, ale také na hřbitov v Bzenci, kde v „kamenné zahradě“, odpočívají rodiče, prarodiče a sestra mé manželky, dokázala mě ta zvláštní atmosféra přimět k zamyšlení nad křehkostí hranice oddělující život od smrti a k vzpomínkám na ty, kteří ji už překročili.
Letos v květnu ji po dlouhé nemoci, rakovině, překročil i můj sedmadvacetiletý vnuk Tomáš. Na zmíněných hřbitovech, ale i na velehradském, staroměstském či hradišťském, kde po krátké nebo delší životní pouti odpočívají moji kamarádi a spolupracovníci, byla velká většina hrobů s velkou pečlivostí upravena.
Snad každému z nás chybí v srdci někdo, kdo nám byl nejbližší a pak najednou, často beze slova rozloučení nás navždy nás opustil.
Říká se, že smrt je jediná jistota, kterou na zemi máme. Než si pro nás přijde, žijme tak, aby lidé na nás, až budeme odpočívat pod pomníky na hřbitově, do nichž budou dlátem vytesaná naše jména, mohli v dobrém vzpomínat.
A nejen o Dušičkách.
