Evropská unie je hodně složitá věc, ale zkusme si ji pro zjednodušení představit jako takové společenství vlastníků. Tedy něco, co zná každý, kdo má byt v nějakém větším domě, kde jsou byty v soukromém vlastnictví.

Podobně jako v Evropské unii jsou věci, na kterých se vlastníci bytů musí dohodnout, odsouhlasit a společně financovat. Mezi takové věci patří i pojištění domu. Pojišťuje se hlavně proti pohromám. Z této pojistky mohou být vyplaceni i majitelé jednotlivých bytů, pokud jim daná pohroma způsobí přímé škody. Čím lepší pojistka a čím více pohrom pokrývá, tím je samozřejmě dražší. A musí se na ni složit majitelé bytů v bytovém domě a odhlasovat si to.

Je samozřejmě otázkou, zda migraci a běžence považovat za pohromu. Mohou být někdy dokonce i požehnáním. Ale přijměme, opět pro jednoduchost, převažující český pohled posledních let, že velká migrační vlna je něco jako živelní pohroma.

V letech 2015 a 2016 přišla taková migrační vlna do EU ze Sýrie. My ve střední a východní Evropě jsme se tvářili, že se nás to netýká. Proud migrantů, směřující přes Balkán do Německa, Rakouska a Švédska, nás minul. Pod heslem „ani migrant“ jsme pak odmítli kvóty, podle nichž jsme se měli postarat o pár tisíc žadatelů o azyl.

Babiš neuzavřel pojistku

Evropská unie pak začala společně hledat řešení, jak se proti opakování migrační krize pojistit. My ze střední a východní Evropy jsme jednání o migrační reformě dlouho sabotovali, protože jsme migraci považovali za problém Řeků, Italů, Francouzů či Španělů. A chovali jsme se podobně jako někteří nájemníci, kteří sabotují pojištění střechy, protože k nim jen tak neproprší. Takže žádnou evropskou migrační pojistku, která by skutečně pomohla při další migrační vlně, se hlavně kvůli nám nedařilo léta dohodnout. Až přišla ukrajinská migrační krize, a najednou jsme to byli my, z opačného konce evropského domu, kdo jsme křičeli o pomoc. Přestože dohoda o pojistce nebyla, složili se nám ostatní unijní nájemníci na pomoc. Ta byla ale samozřejmě menší, než kolik by byla výše zmíněné pojistky. Nyní, více než rok po začátku ukrajinské uprchlické krize, byly konečně přijaty zásady migrační reformy.

Křik, především Polska, že na Ukrajince dostává mnohem méně, než je výše budoucích pojistných výplat, není na místě. Jediné, co lze a co dělá premiér Petr Fiala, je o další peníze na Ukrajince EU požádat. Nárok na to je ale nulový.

Ale aspoň je tu v podobě migrační reformy pojistka do budoucna. Pojistka, kterou by bylo šílené nemít v situaci války. Andreje Babiše je třeba se ptát, proč Česko „pojistku“ v podobě migrační reformy EU neuzavřelo, když byl u moci a když byl na to čas. A proč Česko připravil o stovky miliard, které na Ukrajince mohlo dostat.