A tak jsem se ve středu navečer opět ladil do vánočního módu spolu se stovkami lidí na Masarykově náměstí v Uherském Hradišti. V davu dospělých, doprovázejíc děti ze Základní umělecké školy Slovácko, podpořených tóny cimbálové muziky, jsem opět pocítil, jak se kdesi v éteru propojuje ten náš zpěv, vycházející přímo ze srdcí, do valící se společné melodické řeky.

Nechci být zbytečně patetický, ale v té chvíli mě vždy pohltí dojem, jakoby se ty úplně obyčejné písně proměnily v hymnus, vznešeně stoupající nad hlavami pěvců na náměstích, u škol, pod vánočními stromy, před radnicemi a všude tam, kde se lidé právě kvůli koledám v pospolitosti setkali. Koneckonců advent znamená příchod, a tak koledová příprava v těch dnech, je podle mého soudu tou nejušlechtilejší snahou jak vyladit svá vnitřní rozpoložení do stavu, v němž si o Vánocích přejeme být…