V podstatě jde o poučnou reflexi na smutnou realitu kolem nás a v nás – pokřivenou tvář naší společnosti, které se buďto pobaveně smějeme, nebo ji jednoduše odmítáme vnímat, protože si myslíme, že s ní nemáme nic společného.

Ve skutečnosti je tragické, kam jsme to se svým kočkopsovitým, katolicko ateistickým náhledem dopracovali.

Ale na druhou stranu, na co si stěžuju?

Jak jinak komunikovat s národem, hlásícím se k ikonám Švejků, či s těmi, označujícími moravsko-slovenské pomezí za česko-slovenské pohraničí?

Co chtějí slyšet obyvatelé země po masáži socialistickým školstvím nadšeně tleskající spanilým husitským jízdám, které vyrážely z nedakonického tábora vypalovat vše, co souviselo s církví, včetně velehradského kláštera?

Neřeknu nic objevného, když zmíním, že doplácíme na dlouholetý a nedobrovolný úbytek elit našeho národa, jejichž úprk započal už za první republiky, pokračoval po roce 1948 a vyvrcholil po roce 1968.

Pak je nasnadě položit otázku, co čekat od generací někdejších amorálních veksláků uctívajících penězobožství, nebo kdysi komunistických kariéristů – dnes podnikatelů, na základě svých kontaktů z minulého režimu stojících v čele řady firem…

Neustále mě děsí, stáváme li se scestně kritickými, zmateně bloudícími a navíc nepoučitelnými bytostmi, zapomínajícími na svou minulost.

V takové situaci je to přece jasné.

Zapomínáš?

Historie se ti připomene.

Opět tě to ale bude bolet.

Tak už to chodí.

Asi je nám souzeno opakovaně se pálit o rozžhavenou plotnu.

Zkušenost je holt nepřenositelná.

Bohužel. Doufám však, že ne navěky.

Jinak bychom totiž byli odsouzeni k životu točícímu se v kruhu pořád dokola – být prostě jen těmi hloupými, jimž poučit se není dáno.