Jsou praví. Mají montérky, vykasané rukávy košil, zaprášené tváře a oči, které mají tak trochu jako princové. Vrhají se do boje se zralým obilím jako praví rekové.

Nebojují mečem ani kopím, ale stroji a svou prací. Věřme, že po deštích v prvních srpnových dnech, bude zbytek toho obilné moře před nimi pokorně ustupovat, zrno bude vytékat proudem do valníků nákladních aut a traktorů a pole za kombajny bude zůstávat rozčleněné na řádky slámy.

Dlaně kombajnérů budou splývat s volanty těch moderních pojízdných mlátiček obilí. Mrtvý kov a živý organismus budou vytvářet v tom zbývajícím žňovém čase jeden celek. Žádný z aktérů toho žňového představení se po jeho skončení nebude klanět na otevřené scéně.

Odměnou jim budou spokojené tváře nás všech, kteří na výsledky jejich práce čekáme. Na zrno, mouku z něj, ale i na koláče a chleba.

Chleba, který je pro nás nejdůležitější potravinou a základní jistotou. Chleba si všichni musíme vážit, protože kdo má zdraví, klid a chleba, ten má všechno, co je třeba.