Kdo však více než devadesát napínavých minut na stadionu sledoval, musel z hradišťského stadionu odcházet sice smutný, ale spokojený. Spokojený s tím, že viděl parádní podívanou v parádní atmosféře s parádními góly.

Na hře domácích se dala najít negativa – tím největším byl pád mýtu o nepropustné slovácké obraně, která během šestadvaceti minut třikrát kapitulovala. Byla by ale chyba hodit všechno jen na obránce a rozprášit to, na čem hra týmu dlouho stála. Prapůvod problémů totiž vězel ve hře záložní řady, která na tu plzeňskou v první půli vůbec nestačila, což ostatně po utkání přiznal i trenér Mazura.

Ten to sice vysvětloval tím, že chtěl hrát na dva útočníky, a proto měla Plzeň ve středu pole pořád jednoho volného hráče. Tenhle argument ale obstojí jen těžko. Na co byli v zadu čtyři obránci na osamoceného útočníka hostí? Včasné přeskupení možná mohlo zabránit nejhoršímu. Ale to se mi teď dobře píše, po bitvě je každý generál…

Ocenit je potřeba také sílu soupeře. Vždyť Plzeň mnozí odborníci už před začátkem soutěže tipovali na atakování pohárových příček. V sobotu večer se navíc k nesporné kvalitě Horvátha a spol. přidala také kupa štěstí. Vsadil bych se totiž o cokoliv, že až do konce letošního ročníku Gambrinus ligy už Plzenští nevstřelí ani jeden tak krásný gól, jaké byly ty tři do Filipkovy sítě.

I proto si Mazurův tým v žádném případě nezaslouží po prvním klopýtnutí zatratit. A já jsem přesvědčený, že fanoušci Slovácka to rozhodně neudělají. Ostatně to ukázali už při duelu s Plzní, když i za stavu 1:3 mužstvo neúnavně povzbuzovali. Za to se jim hráči odvděčili nasazením a bojovností až do konce zápasu, do hry dali pověstné srdíčko.

Fandové Slovácka určitě pojedou své miláčky v hojném počtu povzbudit i do Jablonce a o pět dní později proti Olomouci bude ve „slováckém pekle“ minimálně stejná návštěva, jako proti Plzni. A tipnu si, že tentokrát se bude slavit vítězství…