Máme před sebou Vánoce a v jejich závěsu se blíží vytoužený konec roku. Vytoužený, protože vnímaný jako předěl, jehož pomocí bychom se nejraději zbavili svého obtížného, chaotického a likvidačního stavu.

Toho, co k nám připutoval až z čínského Wu-chanu, aby se posléze stal všude zdejším parazitem. Jeho největší silou je zotročovat strachem z neznámého a nejistého.

Čelíme extrémnímu, hybridnímu útoku džina z láhve, vypuštěného sofistikovaně a nanejvýš odborně – i když možná bez uvědomění si globálních následků.

Ani to však nemusí být úplně přesná pravda o šířícím se epidemickém ďáblovi, kterého třeba právě teď jeho tvůrce neúnavně pozoruje klíčovou dírkou a s důsledností šíleného vědce zapisuje své poznatky o tom, kudy se jeho (ne)tvor aktuálně proplétá, nakolik všude zdomácněl a jak se mu tam daří.

Kdekdo by nejraději rok 2020 odhodil do koše, jako závadné období, jež nás obtěžovalo svými defekty.

Pokusme se ale přestat ohlížet a optimisticky zaostřeme přes novoroční horizont, někam do druhé půle roku 2021, kdy se, věřme, vrátí lepší svět.

Koneckonců naši předkové by na nás určitě nebyli hrdí, pokud bychom si v 21. století nedokázali poradit se strašákem koronavirem…